Naučná stezka

1 - Dolík

Stojíme na parkovišti u bývalé budovy pokladny (dnes Občerstvení Na Špalkách), odkud průvodci, které v letech 1982–2011 zaměstnávalo Městské muzeum v Jaroměři, odváděli návštěvníky k prohlídce podzemních chodeb pevnosti. Část podzemního systému byla zpřístupněna již v roce 1926 péčí místního odboru Klubu československých turistů. Průvodci z řad dobrovolníků však neměli takřka žádné zázemí, ale tehdy se návštěvníci nepočítali na tisíce. V současnosti provozuje areál podzemních chodeb a bastionu I - Středisko Pevnost Josefov.

Dovedli bychom si představit, jak to zde vypadalo v době fungování pevnosti? Prostřednictvím dochovaných plánů zcela jistě. Před hlavním hradebním valem Horní pevnosti se po celé jeho délce nacházel příkop. Již řadu desetiletí ho místní nazývají Dolíkem. Jeho vnitřní stranu ohraničovalo zdivo bastionů a kurtin – eskarpa a vnější, též vyzděná strana hradebního valu, se v plánech nazývala kontreskarpa. Obíhala po vnější straně příkopu celý obvod Horní pevnosti. Dolík je jediný úsek v Josefově, kde se kontreskarpa dochovala do současnosti. Je opatřena střílnami, které směřují do pevnosti. Pokud by se nepřátelská pěchota probila z předpolí až do příkopu, stříleli by obránci Josefova do jejích zad. Za zdí kontreskarpy se nachází hlavní galerie podzemního systému. Severní strana Horní pevnosti nebyla vybavena minovými chodbami.

Kontreskarpa v Dolíku prošla v 80. a 90. letech 20. století rekonstrukcí provedenou skupinou nadšenců z Klubu vojenské historie Josefov. Zajímali se o vojenskou historii a svůj volný čas věnovali obnově hradeb a podzemní turistické trasy. Atmosféru doby starého mocnářství připomíná klub každoročně tradičními vojenskými i jinými akcemi.

Pod dnešním parkovištěm se v příkopu nacházel obranný prvek nazývaný kleště (tenaille, tenaillon), byl obezděný a měl půdorys kosočtverce. Obránce pevnosti v přímém boji o příkop chránila ještě kaponiéra (nasypaný hliněný val), která spojovala kleště s hrdlem ravelinu XVII.

Po pravé straně našeho zastavení vyrůstá ze dna příkopubok bastionu I, na nějž navazuje rovný hradební úsek zvaný kurtina, v jehož polovině stála Královéhradecká brána. Byla zbourána v roce 1903. Prostor kolem brány byl nasypán a upraven.

V roce 1922 získali místní skauti (Spolek Junák byl založen v roce 1920.) od vojenské správy kasematy v bývalých kleštích, které si upravili na klubovnu. Vlastní klubovnu však získali až v roce 1946, když si za bývalou bránou postavili šest dřevěných srubů. Josefovským skautům patřila i letní základna ve Vysoké Srbské. V letech 1947 - 1948 skauti přebudovali část svého areálu na dřevěný pavilon s loutkovou scénou, kde se hrálo divadlo až do počátku 70. let. Mezi dětskými diváky nechyběl tehdy ani Pavel Mertlík.

„Rád jsem chodil v doprovodu maminky do loutkového divadla
za bývalou Královéhradeckou bránou, ale všichni ji nazývali Hradeckou.
K návštěvě lákala již jen ta útulná dřevěná budova se stupňovitým hledištěm.
Velmi se mi také líbila malovaná opona s princem a princeznou na
koni od malíře Milana Albicha. Když pomalu zhasla světla, opona šla nahoru.
Za pár okamžiků už jsem byl vtažen do děje pohádky. Fascinovaly mě kulisy,
propadliště a hlavně velké loutky, mnohem větší, než jsem měl doma.
S loutkovým divadlem mám spojené jméno pana učitele Miloslava Bubáčka.
Jak jsem se dozvěděl později, tehdejší josefovský soubor patřil mezi nejlepší
v republice. Josefovské děti se také setkávaly s maňáskovými loutkami,
s nimiž hráli divadlo zaměstnanci vojenské nemocnice.“

V roce 1972 si budovu loutkového divadla upravila organizaceKlub mladých SSM (Socialistický svaz mládeže) Jaroměř – Divadélko Josefov a pořádala zde diskotéky a koncerty, kde vystoupila skupina Olympic, Petr Novák, Paleček a Janík, Jana Robbová a jiní.

Dolík s fotbalovými brankami, jak je patrné z historických záběrů, využívali kluci posedlí fotbalem. I když se v Josefově dal hrát takřka všude, přesto se občas přihodilo, že na dvorech trefil balon okno, ale v Dolíku se nedalo rozbít vůbec nic! Kopalo se do balonů různého typu – většinou gumových, protože nebylo vůbec jednoduché kožené míče, tehdy šněrovací, po nafouknutí pomocí jehly čili „žingle“ správně zašněrovat.

2 – Vykopaný most

Naučná stezka nás vede po chodníku podél silnice směrem na Hradec Králové. Po pravé ruce míjíme torzo ravelinu XVII. Jedná se o tříboký uzavřený objekt vybavený kasematy, který poskytoval ochranu kurtině mezi dvěma bastiony. Byl součástí předsunuté obranné linie, která obepínala obvod horní pevnosti. Cesta z ní směrem na Hradec Králové procházela Královéhradeckou bránou a pokračovala přes tři mosty - první na val kleští, další spojovalkleště s ravelinem XVII a třetí most vedl z pravé líce ravelinu ke shromaždišti XXX. Po zbourání josefovských bran na přelomu 19. a 20. století následovala úprava terénu jejich okolí, bouraly se mosty před branami a nové cesty vedly po náspech. Tento most nebyl zničen, došlo pouze k jeho zasypání a tím byl fakticky uchován pro budoucí obnovu. Přes most šla původní cesta do Hradce Králové, která byla posunuta a napřímena do dnešní polohy až v roce 1931.

V letech 1998 – 1999 se o jeho vykopání zasloužila parta čtyř Josefováků. Na fotografii zleva -Pavel Češok, Václav Pleskač, Ladislav Petrák a Igor Stránský. Obnovení mostu se podařilo také díky technické a finanční pomoci sponzorů.

K rekonstrukci zdiva dochované části ravelinu XVII došlo v 80. a 90. létech 20. století. Práci provedli členové spolkůKlub vojenské historie Josefov aSpolečnost Retranchement No. XVIII, a to v režii Městského muzea v Jaroměři.

3 - Shromaždiště XXX

Za mostem vede stezka do mírného kopečku (torzo navršeného valu, původně s vyzděnou předprsní pro střelce), na jehož vrcholku se nachází rozšířená plocha kryté cesty - shromaždiště, kde se v případě ohrožení pevnosti formovaly oddíly pěchoty k výpadům proti nepříteli.Shromaždiště byla budována ve vbíhajících úhlech kryté cesty, ohraničovala je terasa pro střelce a vyvýšená obezděná předprseň. Od kryté cesty je oddělovaly po pravé a levé straně průchozí traverzy, uzavřené z obou stran masivními vraty. Jejich klenuté průchody s příručními sklady munice poskytovaly ochranu obráncům pevnosti.

Ke shromaždišti vedly z příkopu dvě šikmé rampy umožňující transport děl. V jeho špici na vyvýšeném místě se nacházel dělový stůl. Shromaždiště s traverzy přispívaly k hustotě palebných směrů a posilovaly obranu i v případě dobytí částikryté cesty. Na druhou stranu se svažovalo členité koliště. Chránilo pevnostní objekty před účinky přímé dělostřelecké palby.

Shromaždiště XXX je nejzachovalejším v josefovské pevnosti. Včetně traverzů bylo zrekonstruováno v 80. letech 20. století již zmíněnou partou obdivovatelů vojenské historie Josefov. U paty ramp vedoucích ke shromaždišti je východ z turistického okruhu podzemního systému.

4 – Mertova promenáda

Obešli jsme shromaždiště XXX po horní hraně jeho předprsně a po pravé ruce, proti vybíhající špici bastionu I, je přímo pod námi vidět uzavřený vstup do podzemí. Ústil do střelecké galerie cornichonu XXXI, tzv. Generálky. Tudy měli vojáci vybíhat na své pozice v předpolí, a to během nácviku obléhání pevnosti a samozřejmě též v případě jejího napadení nepřítelem.

V prostoru cornichonu, rohové hradby nad soutokem Labe s Metují, se před výstavbou pevnosti nacházel vrchnostenský dvůr s ovčínem, kostel sv. Jiljí a hřbitov. Kolem nich procházela cesta z Hradce Králové. Pod severním svahem návrší se spojovala s cestami od Jasenné a východního konce vesnice Ples. Cesta pokračovala k Jaroměři, kde na Jakubském předměstí navazovala na dálkovou komunikaci směrem do Kladska. U mostu přes Metuji byla panská hospoda s kovárnou. Po zbourání kostela sv. Jiljí v roce 1786 byly dva náhrobní kameny původních majitelů vesnice Ples zazděny do vystavěných hradeb. V roce 1884 byly přeneseny do foyeru nově postavené josefovské radnice.

Cornichon tvořila zmenšená rohová hradba (dva polobastiony s kurtinou a samostatný příkop) označená číslem XXXI. Za ní následoval další hradební úsek (XXXII) ve tvaru písmena M , rovněž opatřený příkopem a za ním třetí hradba s dělovým postavením ( XXXIII). Obvod cornichonu obíhala vlastní krytá cesta.

Naše stezka pokračuje kolem pomníčku věnovanému polnímu zbrojmistru Emanuelu Mertovi, veliteli IX. Sborového velitelství v Josefově v letech 1895 - 1899. Účastnil se bitvy u italské Custozzy v roce 1866, několik let řídil Vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a před odchodem do Josefova vykonával funkci zástupce náčelníka generálního štábu armády. Během Mertova působení v Josefově pokračovala úpravakryté cesty mezi Královéhradeckou a Jaroměřskou bránou, kde se rád procházel, a proto byl v roce 1900 na jeho počest důstojnickým sborem pořízen z hradebních kamenů malý památník s deskou a nápisem - Mertapromenade. Upravená cesta vroubená okrasnými keři a stromky vybízela ke společenským setkáním. V květnu roku 1919 byla promenáda přejmenována na Štefánikovu stezku na památku generála Milana Rastislava Štefánika, ministra vojenství Československé republiky v letech 1918 – 1919 a na pomníčku se objevila nová deska s názvem Štefánikova stezka. O pěkný vzhled promenád včetně pořízení laviček pečoval po válce místní Okrašlovací spolek, který se staral i o úpravu parčíků na náměstí. Během let se z Mertova památníku deska ztratila a dokonce došlo ke krádeži pískovcové vázy. Po roce 1989 byla váza a deska s názvem Mertova promenáda obnovena, ale chybně umístěna na stranu směřující do příkopu a nikoli ke kolemjdoucím. Vzhled památníku dal již před několika desítkami let vzniknout pomístnímu názvu Kafemlejnek. Mimochodem pod ním se nachází zasypaný traverz.

Po levé straně provází Mertovu promenádu vysoký, vegetací porostlý svah (více v bodech 5 a 6). Po pravé ruce můžeme obdivovat masivní zdivo hradebního valu, konkrétně bastionů I a II spojených další kurtinou. Bastion je pětiboký obranný prvek vybavený kasematy, které sloužily ke skladovacím a ubytovacím účelům. Hrdlo bastionů vyplnily dvojité kasárny. V bastionu II byly zřízeny dělostřelecké dílny. Hradbu horní pevnosti tvoří celkem 8 bastionů, přičemž 3 z nich jsou opatřeny prachárnami a 8 kurtin. Bastiony nejsou stejné, mají různou velikost i půdorys. Šířka jejich valu je úctyhodná: 20 – 24 metrů.

Během turistické sezóny vlaje na špici bastionu I prapor se znakem habsburské monarchie. Jeho val s dělovými posty je přístupný z nádvoří, odkud odcházejí skupiny turistů na prohlídku podzemních chodeb a mohou zde rovněž navštívit lapidárium s originály soch mistra českého baroka M. B. Brauna.

Obcházíme shromaždiště s dělovým stolem, oddělené od pokračující kryté cesty dvojicí traverzů. Severní fronta pevnosti byla vybavena malými shromaždišti až k ravelinu XIII. V terénu však už mnohé z nich nejsou příliš patrné. Povšimněme si ještě malého, plného pětibokého ravelinu, který byl v plánech stejně jako dva další na severní frontě pevnosti (XIX a XX) označen jako retranchement. Úkolemretranchementu XVIII, bylo posílit obranu kurtiny mezi bastiony I a II. Měl vlastní příkop, byl vybaven kasematy a na jeho valu byl dělový stůl pro dvě děla. Stavebních úpravretranchementu se v 90. letech 20. století ujali členové spolku Společnost Retranchement No. XVIII.

V příkopu mezi kurtinou a retranchementem se částečně dochoval, jako jediný v Josefově, obranný prvek nazývaný kaponiéra . Měl chránit obránce pevnosti v přímém boji o příkop.

V polovině kurtiny mezi bastiony I a II lze vidět poternu - průchod do hradebního příkopu.

Domky stojící v příkopu jsou dělostřelecké laboratoře, kde se připravovala munice. Bylo jich v úseku mezi retranchementem a Jaroměřskou bránou v roce 1869 postaveno celkem pět.

5 – Hill Climb

Pod příkrým svahem (kolištěm), podél levého břehu řeky Metuje až k jejímu soutoku s Labem, byl roku 1872 z podnětu plukovníka Karla von Tegetthoff (během války 1866 působil jako šéf zpravodajské služby) založen park. Uprostřed stála důstojnická střelnice, dřevěný pavilonek, kluziště a tenisové kurty, kam neměli přístup civilisté. V parku se pořádala veřejná cvičení josefovského Sokola a na zapřenou se jich účastnili také vojáci české národnosti. Pokud je ovšem důstojníci poznali, následoval za jejich nepovolenou činnost trest. Tegetthoffův park byl v roce 1919 přejmenován na Wilsonovy sady. Srázné a zarostlé koliště nám nedovoluje představit si, že se zde v letech 1936 a 1937 pořádaly motocyklové závody do strmého vrchu nazvané Hill Climb. Trať měla necelých 70 % stoupání, měřila 43 metrů, široká byla 20 kroků a zdatný závodník ji překonal za 5 vteřin. Závody, kterých se účastnily i dvě dámy, předváděly kromě jízd i skok přes motocykl, skoky přes překážky a jízdy jednotlivců s akrobacií. Sledovalo je neuvěřitelných 6 tisíc diváků. Předválečná tradice byla obnovena až v roce 1950 a na vrchol hradeb nevyjel tehdy ani jeden závodník. Hill Climb patřil v rámci republiky mezi ojedinělé závody a tudíž přitahoval i jezdce ze zahraničí. V roce 1978 se pořádal XVIII. ročník, který byl však již poslední, neboť pro dobré jezdce s výkonnými stroji už nebyla trať dostatečně atraktivní.

6 – Zimní stadión

Vidíme-li mezi stromy u paty koliště oranžovou barvu antuky, patří se připomenout sportovní historii této partie Josefova. V roce 1929 si SK Slavoj Josefov v části bývalého parku zřídil fotbalové hřiště a o rok později ještě tenisový kurt a hřiště na volejbal.

Zimní stadión zde byl postaven v letech 1955 – 1960 a jako první na náchodském okrese měl betonovou plochu. Led v chladné kotlině u Metuje vydržel déle, než jinde. Josefovský „zimák“ se stal oblíbeným místem mladých. V přilehlé budově byla v roce 1958 zřízena turistická ubytovna. Příjem z její činnosti pomáhal financovat provoz ostatních sportů v Josefově.

Místní hokejový oddíl Lina (podporovala jej textilní továrna Lina, pozdější Tiba) hrál jako jediný na okrese v oblastním přeboru. Na nedělní mistrovské zápasy chodily stovky diváků nejen z Josefova, ale i z Jaroměře. V roce 1969 postoupil do divize, kterou v roce 1971 vyhrál. Neuspěl však v kvalifikaci o 2. ligu. Základ družstva v jeho nejlepších letech představovali hráči hlavně z Hradce Králové. V následujícím roce hrála Lina opět finále, avšak prohrála před zraky 1 700 diváků. Poté již následoval postupný sestup a hráči odcházeli hrát na zimní stadion do Jaroměře, který byl vybaven umělým chlazením ledu. Oddíl dospělých se v Josefově rozpustil a tradici udržovala po několik let pouze družstva mládeže.

V 90. letech 20. století převzal tenisový klub LTC Jaroměř do své péče i zchátralý zimní stadion. Postupně se mu podařilo vybudovat pěkný tenisový areál.

7 – Hotel Otta

Došli jsme na konec Mertovy promenády. Než budeme pokračovat přes silnici, všimněme si po pravé straně rohového domu. Už jen dobové fotografie představují reprezentativní a vyhledávaný Hotel Otta postavený ve slohu secese v roce 1900. K historii hotelu se váže i jedna tragédie z roku 1907. Při neopatrné manipulaci hoteliéra Waltera s acetylénem došlo k výbuchu, jenž rozmetal nejenom místnost s kotlem, avšak i samotného majitele hotelu. Síla výbuchu byla tak obrovská, že jí neodolaly ani hradební zdi na dvoře hotelu.

Hotel i restaurace výborně prosperovaly za 1. republiky. Po roce 1948 byl hotel zrušen a restaurace nazvan áMetuje byla jako jediná ve městě zařazena do druhé cenové skupiny, téměř elitní kategorie. Však také měla nad vchodem neonový firemní nápis svítící do noci. Tančilo se zde ve středu a v sobotu a uvnitř vyhrávala kvalitní hrací skříň neboli musicbox. Po roce 1989

8 – Jaroměřská brána

Výstavbě Hotelu Otta a domů, lemujících obě strany silnice do města, předcházelo na jaře roku 1891, po odsouhlasení plánů na demolici ze strany příslušných vojenských úřadů, zbourání Jaroměřské brány, jako první ze čtyř josefovských bran. Zdivo bylo pevné jako slitina a musel být použit dynamit. Z bezpečné vzdálenosti sledovali likvidaci brány četní diváci. Poté následovaly úpravy terénu a demolice mostů, přičemž nová cesta byla vedena po náspech. Dále se zbouraly obranné stavby v příkopu před bránou ( kaponiéra, retranchement XIX včetně shromaždišť) a zasypávaly se příkopy. Následovala parcelace uvolněných míst a jejich prodej zájemcům.

Cesta od Jaroměřské brány k mostu přes Metuji vedla celých 15 let původní trasou, okolní terén byl ovšem parkově upraven. K odbourání opěrné zdi v zářezu koliště došlo až v roce 1908. Lípa obehnaná zídkou dodnes připomíná původní úroveň cesty, která u ní kdysi zatáčela doprava. Silnice od brány k mostu se lidově nazývala Šobrák podle vojenského zahradníka Josefa Šobra, který bydlel ve strážním domku před Metují. Místní název se dosud používá. (Jen na okraj uveďme, že silnice byla vydlážděna až v roce 1932.) Posádka původní strážnice hlídala stavidla na mostě a tvořil ji jeden důstojník a deset vojáků.

K Šobráku se váže tragický příběh dvou důstojníků, jimž se v roce 1843 v zatáčce silnice splašili koně. Muži vyletěli z kočáru a zabili se. Byli pohřbeni do jednoho hrobu na místním hřbitově. Náhrobek ozdobený rodovými erby a plastikou lva nechali zhotovit jejich kamarádi.

9 – Parčík Svobody

Přešli jsme silnici a po pravé ruce vidíme činžovní dům, postavený v roce 1923 podle projektu architekta Milana Babušky, který v letech 1911 – 1917 působil jako profesor na průmyslové škole v Jaroměři. Novostavba byla ve většině bytů vybavena koupelnami a záchody, a proto se jí dostalo pojmenování Eden (rajská zahrada). Jako jeden z prvních domů v Josefově byl v roce 1959 plynofikovaný. A v něm prožil své dětství a mládí Pavel Mertlík.

Malý park po levé straně obdržel po první světové válce název Parčík Svobody. Pravoslavná kaple sv. Jiljí byla postavena v roce 1932 z podnětu Vladislava Čerycha, který zaplatil polovinu nákladů na její výstavbu. Jméno světce, jemuž byla kaple zasvěcena, připomíná kostelík sv. Jiljí, jenž byl kvůli výstavbě pevnosti v roce 1786 zbourán. Čerychův dědeček Antonín založil tkalcovnu a přádelnu na režné bavlněné tkaniny v Josefově. Kapli vysvětil biskup Gorazd (vlastním jménem Matěj Pavlík), duchovní správce České náboženské obce pravoslavné v Praze. V roce 1942 byl popraven za ukrývání parašutistů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze. V roce 1987 byl v Olomouci svatořečen. Pravoslavné bohoslužby vedené církevní obcí královéhradeckou probíhají v kapli sv. Jiljí každou druhou neděli.

Poblíž kaple roste Lípa svobody zasazená v dubnu roku 1919. Slavnostní atmosféru události podpořila účast místních spolků, školních dětí a samozřejmě i armády. Po 100 letech byl z podnětu Klubu přátel Josefova obnoven zašlý nápis na kameni před lípou a její okolí se dočkalo úpravy. Spolek uspořádal též vzpomínkové setkání. Druhá Lípa svobody byla v Josefově vysazena v roce 1919 na nádvoří vojenské nemocnice.

Z oploceného návrší za kaplí vede dolů k řece Metuji schodiště. Při cvičení na josefovské promenádě se 28. května 1934 vsadil Oldřich Mácha, příslušník 1. cyklistického praporu v Jaroměři, se svým kamarádem, že sjede po schodech na kole. Sázku vyhrál, ale při dalším sjezdu se vážně zranil na hlavě. Ještě téhož dne ve zdejší vojenské nemocnici zemřel a posléze byl pohřben na josefovském hřbitově. Máchův hrob zdobí pomník věnovaný jeho kamarády z cyklistického praporu. Na počest nešťastného sportovce se od roku 1998 v Josefově koná v měsíci září závod horských kol pod názvem Memoriál Oldřicha Máchy.

Přicházíme na promenádu, kterou jako první v pořadí nechal upravit polní podmaršál a sborový velitel Josefova Gustav von König. Nesla proto jeho jméno. Za 1. republiky se nazývala Klofáčova a po roce 1948 se vžilo neutrální pojmenování Mlýnská (Mlejnská). Po její levé straně stojí skupinka laviček, v jejichž středu stojí nízký kamenný podstavec. Vyhlídkové místo upravil v roce 1932 místní Okrašlovací spolek a uprostřed skalky s květinami nechal na podstavec připevnit desku s nápisem Vyhlídka Boženy Němcové. Spisovatelka žila v Josefově v letech 1838 – 1839 a narodil se jí zde prvorozený syn Hynek. Léta neudržovanou vyhlídku obnovili v roce 2008 členové spolku Ochránci památek pevnosti Josefov – Ravelin No. XIV .
Z vyhlídky lze i přes vzrostlé stromy zahlédnout vrcholy Krkonoš, zejména Černou horu s typickou věží vysílače a samozřejmě též Sněžku. V rámci majetkových transakcí získal Josefov za první republiky do svého vlastnictví veřejná prostranství a zelené plochy. Město nechalo osázet stromky severní svahy koliště a na svahu Mlýnské promenády vznikl třešňový sad.

Promenády se také pochopitelně staly „eldorádem“ pro josefovské děti. Lezly po stromech a česaly úrodu třešní v sadech pod promenádami, sledovaly zavlažování luk, povodně, na podzim dětské party pálily ohýnky a v zimě využívaly strmý svah k lyžování a sáňkování.

Po pravé ruce míjíme hradby bastionu III, jehož dvojité kasárny až do roku 1968 sloužily k ubytování vojska. Poté byly přestavěny na polikliniku Sovětské armády. Od roku 2008 zde sídlí Národní památkový ústav – Územní odborné pracoviště Josefov.

10 – Opravené pevnostní objekty

Procházíme kolem nově opravených hradebních objektů, přičemž se ale tentokrát jedná o rekonstrukci provedenou profesionální firmou, která probíhala v letech 2019 – 2022. Bylo obnoveno pět stavebních objektů –kurtina mezi bastionem III a IV,vnější a vnitřní plenta bastionu IV, prachárna v bastionu IV a ravelin XIII, který je zatím jediným kompletně zrekonstruovaným ravelinem v Josefově. Cena díla činila 152 milionů Kč. Tento úsek hlavního hradebního valu byl označen jako Městské opevnění II,. Horní pevnost a v roce 2014 došlo k jeho zapsání na indikativní seznam národních kulturních památek Ministerstva pro místní rozvoj ČR.

Objekt stojící před kurtinou mezi bastiony III a IV je malý a plný ravelin XX. Ve dvojitých kasárnách bastionu IV sídlí od roku 2015 Umělecká kolonie Bastion IV, spolek umělců a přátel výtvarného umění a dalších uměleckých oborů. Jeho členové pořádají během roku řadu výstav a jiných kulturních počinů.

Jako historickou perličku uveďme, že se v roce 1899 na dvoře bastionu, poblíž bývalé prachárny, konala poslední poprava v Josefově. Rudolf Mlejnek, pěšák 74. pluku, zavraždil, oloupil o peníze a hodinky svého kamaráda z téhož pluku a jeho mrtvolu zahrabal do hnoje ve vojenské zahradě. Po pět měsíců se skrýval, než byl ve Vídni dopaden.

V kasematech bastionu se do roku 1924 nacházelagarnizonní věznice a poté byla přeměněna na vozatajské dílny. Během první světové války zde byli vězněni političtí provinilci.

V areálu ravelinu XIII se od roku 2007 pořádá hudební festival Brutal Assault, jeden z největších heavy metalových festivalů v Evropě. Počátkem měsíce srpna se do Josefova sjíždějí doslova z celého světa fanoušci tohoto hudebního žánru. Jejich počty se pohybují okolo 20 tisíc lidí. Z Josefova se alespoň na několik dnů opět stává mnohonárodnostní město. Čilý ruch až do pozdních nočních hodin a plné výčepy připomínají zašlou slávu pevnostního města.

11 – Podklasný mlýn

Naše cesta pokračuje podél ravelinu XIII, po levé ruce máme svah koliště, jenž končí na polní cestě u Podklasného mlýna, který je poměrně dobře vidět skrze stromy. Na řece Metuji stály dva mlýny – již v 16. století zmiňovaný Dolejší (později Podklasný) a mladší Hoření u rybníka na Starém Plese. NázevPodklasný vznikl počeštěním slova glacis ( koliště). Mlýn je jediné původní stavení z bývalé vesnice Ples. V případě obléhání pevnosti měl být zbořen, neboť se nacházel v pevnostním obvodu.

Pohlédneme-li k severu, spatříme mezi řekami Metují a Labem vyvýšené místo (dnes sídlo firmy CEMEX Czech Republic, s.r.o. - betonárna Jaroměř), kde se v době existence pevnosti rozkládala samostatná pevnůstka ve tvaru lichoběžníku. Reduta Brdce měla z 8 dělových postavení palebně ovládat předpolí pevnosti a prostor mezi řekami. Byla též vybavena protiminovým systémem. Roku 1804 byly pro císařský pár a jeho vznešenou družinu uspořádány zkoušky minových chodeb v části podzemního systému nedaleko mlýna. Hosté sledovali nezvyklé divadlo ze stanu postaveného na valu reduty Brdce.

Po zrušení pevnosti sloužila reduta k likvidaci staré a nepotřebné munice. Tehdy byl také zasypán spojovací kanál mezi Metují a Labem.

V Podklasném mlýně kromě hospody bývala zahradní restaurace a při ní vojenská a civilní plovárna. Každou středu a sobotu byly připraveny vanové lázně. Kuželník sem chodívali hrát vojáci i civilové. Při benátské noci se tancovalo na vodní hladině na dřevěné plošině před mlýnem. Říkalo se tu pod Mlejnskou promenádou nebo za poternou. Na promenádu nebo ke mlýnu a k Metuji se mohlo do 60. let 20. století projít poternou mezi bastiony IV a IX. Pak došlo k jejímu uzavření. Prostor mezi metujským mostem a mlýnem využívala armáda pro cvičební účely až do 90. let 20. století.

Počátkem 20. století byla řeka Metuje regulována a okolní plochy meliorovány. Vznikla Nová Metuje, která tvořila základ závlahové soustavy zahrnující jeden tisíc hektarů ploch. Mezi oběma toky se rozkládá Ptačí park - Josefovské louky, kde kromě ptáků můžeme spatřit i divoké koně a pratury. Okolo mlýna k nim vede zelená turistická značka.

12 – Josefovské letiště

Nepůjdeme sice úplně okolo, ale zmínit se o josefovském letišti musíme. Na jižní straně pevnosti a po levé straně promenády vidíme na horizontu hřbet Orlických hor a před námi areál Armády ČR, kde se každoročně pořádají Dny otevřených dveří pro veřejnost. Přes silnici za ním se nachází letiště provozované Aeroklubem Jaroměř, který rovněž pořádá Dny otevřených dveří letiště.

Historie zdejšího letiště sahá na samotný počátek historie létání v Čechách. Na dělostřeleckém cvičišti se 24. července 1910 uskutečnily dva vzlety aeroplánu inženýra Jana Kašpara z Pardubic, průkopníka české aviatiky. Po Pardubicích a Hradci Králové se jednalo o třetí veřejné vystoupení před 20 tisíci diváky. První byl dvouminutový let ve výšce 40 metrů a druhý pětiminutový let, ve výšce 60 až 70 metrů, směřovaly k obci Jasenná a podél silnice od Nového Plesu zpět ke cvičišti.

Pro letecký provoz uvolnila v roce 1911 posádková správa část dělostřeleckého cvičiště. Okres Jaroměř ve spolupráci s městem Josefovem upravil plochu k létání a postavil dřevěný hangár pro tři letadla s elektrickým osvětlením, sociálním zařízením a nádrží na pohonné hmoty. Prvním nájemcem se stal od roku 1911 továrník a aviatik Igo Etrich z Trutnova. Jeho letec Heinrich Bier vyletěl v září roku 1911 za 31 minut do výše 2 400 metrů a uskutečnil přelet na trase Josefov - Horní Staré Město a zpět. Z iniciativy Igo Etricha byly na podzim 1911 zahájeny vyhlídkové lety pro veřejnost. Konaly se každé odpoledne a cena letenky byla 50 Kč.

Masarykova letecká liga byla v Josefově založena ve 20. letech. V roce 1945 vznikl Československý národní aeroklub s plachtařským odborem. Nový hangár, už ne dřevěný, byl postaven v roce 1957.

V polovině 60. let přestoupilo do zdejšího aeroklubu několik desítek letců z Hradce Králové, neboť jim požár zničil vlastní letiště. Tehdy se pozvedla i výkonnostní úroveň klubu. Ivan Tuček, jeho člen, se v roce 1978 stal absolutním mistrem světa v letecké akrobacii a o šest let později si Jiří Saller přivezl ze soutěže družstev zlatou medaili. Není divu, že na dobře vybaveném letišti se v minulých letech několikrát konalo mistrovství republiky v bezmotorovém létání.

Kašparovým veřejným vzletem i zkušebními lety Etrichových letounů byla založena tradice josefovského letectví, která trvá dodnes, což potvrzuje fakt, že už v roce 2004 se zdejší letiště stalo základnou pro vyhlášenou akrobatickou skupinu Flying Bulls Aerobatics Team.

13 – Ravelin XIV

Blížíme se ke konci Mlýnské promenády. Je na místě zdůraznit, že jihovýchodní strana pevnosti není, na rozdíl od její severní strany, chráněná přírodními překážkami, a tudíž se útok nepřítele dal očekávat právě z tohoto směru. Jihovýchodní část pevnosti byla proto opatřena propracovanou sestavou 4 bastionů a 4 detašovaných bastionů (předbastionů), 2 ravelinů s reduity a typově složitějších shromaždišť a retranchementů, které disponovaly značnou palebnou silou umocněnou protiminovým systémem rozmístěným před krytou cestou.

Před námi stojí hradební val detašovaného bastionu VI a po pravé straně jsme obešli mohutný ravelin XIV. Na jeho valu bylo zřízeno pět dělových postavení a nahoru k nim vedly šikmé rampy. Vnitřní prostor ravelinu vyplňoval reduit. Na jeho valu se nacházela čtyři dělová postavení. V bocích reduitu se skrývaly dělostřelecké kasematy se třemi střílnami a šest děl kontrolovalo prostor před sousedními předbastiony V a VI.

Od roku 1994 je ravelin sídlem spolku Ochránců památek pevnosti Josefov – Ravelin No. XIV. Jeho členové za dobu svého působení dokázali opravit nejen hradby samotného reduitu s ravelinem, ale provést četné úpravy v jeho areálu a na dalším objektu - bastionu IX. Kromě toho se podíleli na četných rekonstrukcích v rámci pevnosti. Rozhodně stojí zato prohlédnout si webovou prezentaci spolku ( www.josefov.com) a poté navštívit i jeho expozice v uvedených objektech. Členové spolku se také účastní historických bojových ukázek prezentovaných tradičními vojenskými kluby a sami je též pořádají.

14 – Vaníčkův stadión

Přecházíme silnici poblíž křižovatky ve směru na Starý a Nový Ples, abychom se dostali na třetí a poslední promenádu, která nese název Rasošská, podle obce sousedící s Josefovem. Za 1. republiky se jmenovala Kramářova. Cesta z pevnosti původně procházela Novoměstskou bránou, zbouranou jako poslední v roce 1904, po mostech na kleště, kaponiéru a na ravelin XV. V roce 1929 bylo na místě zbořeného ravelinu vybudováno josefovskými sokoly letní cvičiště pojmenované na počest Jindřicha Vaníčka, náčelníka České obce sokolské v letech 1892 – 1930, Vaníčkovým stadionem.

Po zrušení fotbalového hřiště u Metuje v 50. letech 20. století bylo cvičiště upraveno pro potřeby josefovského oddílu kopané. Hřiště bylo proslulé svým škvárovým povrchem. Na stadionu se konala též spartakiádní cvičení a oslavy státních svátků. Na atletické dráze probíhaly hodiny školní výuky. Poslední zápas zde odehrál fotbalový oddíl Slavoj Josefov v roce 2002. Dnes je tu jezdecký areál Equicentrum – Fassati, kde se pořádají parkurové a drezurní závody, zkoušky základního výcviku a jiné.

15 – Zajatecký tábor

V roce 1796 bylo do Josefova přivezeno 400 francouzských vojenských zajatců, kteří v pevnosti prožili více než jeden rok nuceného pobytu. Na začátku 19. století bylo v jízdeckých kasárnách (pozdějších dělostřeleckých kasárnách) internováno několik tisíc zajatých francouzských vojáků. Zajatí turečtí vojáci z první balkánské války roku 1912 obývali „cimry“ ve dvojitých kasárnách bastionu II, a proto se jim dodnes říká „turecké“. Mohli volně chodit po městě a nikdo jim nebránil ve styku se zdejšími lidmi. V Josefově strávili přes půl roku. Sedm Turků z celkového počtu 364 zajatců zde zemřelo a bylo pochováno na josefovském hřbitově.

Nyní si ale představme, že jsme se pomocí stroje času dostali do Josefova právě na začátku
1. světové války. Po levé straně silnice na Starý Ples a po pravé straně komunikace na Nový Ples bychom spatřili dřevěné stavby, postavené pro ubytování válečných zajatců. Na ploše obehnané ostnatým drátem stálo 97 baráků v délce 40, 60 a 90 metrů, o šířce 10 metrů, dále kuchyně, záchody, prádelny, pekárny, nemocnice, infekční baráky a hřiště. Tábor byl vybaven elektrickým osvětlením a vodovodem. Hlídky chodily kolem tábora nebo sledovaly dění z vyvýšených pozorovatelen. Obývaly strážnice zabezpečené zvláštním plotem z ostnatého drátu a příkopem.

Na výstavbě táborového města a dodávkách potravin pro tábor se podíleli místní živnostníci a sedláci. Josefov byl vybrán spolu s dalšími městy Českého království k internaci vojáků nepřátelských armád díky přímluvě zdejšího rodáka polního zbrojmistra Gézy Fejérváryho u vojenských úřadů ve Vídni. První transport čítal 1090 Rusů a dorazil 17. října 1914. Zanedlouho přijelo dalších 1 600 zajatců. Začátkem listopadu bylo v Josefově již 15 tisíc ruských zajatců a o Vánocích více než 38 tisíc. Zajatí vojáci podléhali táborovému režimu a byli přidělováni na práci u místních stavebních firem nebo čistili pod dohledem stráží ulice Josefova.

Podle úředních odhadů mohlo táborem projít až 200 tisíc zajatců. Z nich podlehlo svým zraněním anebo zemřelo na infekční choroby: 1 270 ruských, 466 italských, 111 jihoslovanských a 79 rumunských zajatých vojáků. Byli pohřbeni na josefovském hřbitově. Na památku ruských obětí války zde byl v roce 1916 vytvořen sochaři N. A. Suškinem a L. Dobrowolským působivý, devět metrů vysoký monument. Pamětní deska z roku 2000 připomíná oběti z řad italských zajatců. Jeden z nich, Aurelio Stefanini, příslušník italského horského pluku č. 4, pocházející od Bologně, zemřel v únoru 1918. V roce 1990 se v Josefově objevil jeho vnuk, který hledal hrob svého dědečka. Přestože znal číslo hrobu, už jej po tak dlouhé době nenašel. Jeho předek byl patrně pohřben do šachty vyhloubené podél zdi oddělující novou část hřbitova od staré. A na této zdi visí pamětní deska, kterou nechali Stefaniniho potomci vytvořit. Autorem je sochař Petr Novák z Jaroměře.

16 – Dobývání pevnosti

Pozvolný a snadno přístupný svah koliště, který lemuje celou Rasošskou promenádu, nám poskytuje příležitost zamyslet se nad dobýváním pevnosti. Vývoj pevnostního stavitelství souvisel se zdokonalováním palných zbraní a zejména dělostřelectva. Dějiny vojenství byly neustálou soutěží mezi účinností zbraní dobyvatele a obranyschopností pevností. Odolnost hradeb se stala ovšem jen jednou z podmínek úspěšné obrany, druhou byla aktivní obrana pevnostní posádky. Tomu se podřizovaly konstrukce a tvar jednotlivých hradebních článků.

Nejdůležitější byly bastiony, detašované bastiony,kurtiny, raveliny s reduity, retranchementy, krytá cesta, shromaždiště a další. Vojenští inženýři je používali jako stavebnici a vytvářeli z nich stále důmyslnější soustavy. Jeden hradební článek kryl druhý, nesměl však omezovat obránce v palbě na nepřítele a měl mu ztížit jejich dobytí.

Jihovýchodní a jižní frontu střežily bastiony IX – XII,předbastiony V – VIII, raveliny s reduity XIV – XV. Před bastiony IX – XII se rozkládaly mohutné předbastiony V – VIII (výška ze dna příkopu k hraně předprsně měřila 13 metrů) , které jednak zabezpečovaly vnější zdivo bastionů před přímou dělostřeleckou palbou nepřítele a zároveň zvyšovaly palebnou sílu obležené pevnosti. Na valu bastionů a předbastionů bylo celkem 83 dělových postavení.

Pět shromaždišť jihovýchodní strany pevnosti (XXII – XXVI) tvořilo téměř samostatné pevnůstky a daly by se přirovnat ke zmenšené formě maléhoravelinu s reduitem. Od kryté cesty byly odděleny příkopem a další příkop obíhal jeho reduit. Palebně ovládaly prostor před špicemi sousedních předbastionů a ravelinů. Především ale prohlubovaly vnější prostor obrany pevnosti. Dnes jsou v terénu stále dobře rozeznatelné pouze shromaždiště XXII – XXIV. Tři shromaždiště XXVII – XXIX mezi raveliny XVI a XVII oddělovaly od kryté cesty vlastní příkopy.

Boj o pevnost se vedl několika způsoby, které se vzájemně doplňovaly. Pokud se nepříteli nezdařil překvapivý a rychlý útok přímo na hradby, přišlo na řadu zdlouhavé obléhání. V něm sehrálo jednu z hlavních rolí dělostřelectvo obou válčících stran. Pěchota podnikala výpady proti nepříteli, ničila jeho obléhací zařízení a podstupovala boj muže proti muži. Nepřátelské pěchotě umožňovaly přístup k pevnosti přibližovací zákopy, které se nazývaly sapy. Od prvních dnů obléhání je vykopávali sapéři.

Za nimi se začali k hradbám za pomoci podkopů přibližovat minéři. Náložemi střelného prachu měli v hradbách vytvořit průlomy, jimiž by poté pěchota pevnost dobyla.

Už při svém budování byly moderní pevnosti vybavovány trvalýmkontraminovým systémem. Důmyslně rozmístěná síť podzemních chodeb v předpolí měla útočníkovi zabránit v jeho podzemní činnosti. Obránci mohli odpálením vlastních min ničit nepřítele jak v podzemí, tak i na povrchu. Podkopové práce a vůbec boj v podzemí patřily k nejrizikovějším oborům vojenského řemesla. Josefovské podzemí s trativody a větracími komíny je vynikající technickou památkou a v 18. století bylo nejrozsáhlejším podzemním obranným systémem v celé Evropě. Celkový součet všech jeho chodeb včetně minových větví činil asi 45 km.

17 – Exercierplatz

Cesta Rasošskou promenádou nás vede nad bývalým cvičištěm pěchoty. „ Na ten velký execírák více chodit nebudem. Nasázíme tam brambory a tichý život povedem.“ Tak nějak podobně si na výcvik naříkaly generace mladých mužů – vojáků císaře pána a velké nadšení neprojevovali ani rekruti Československé armády.

Zajímavostí je, že se tu ve druhé polovině 20. století konalo několik ročníků závodů na ploché dráze, kterou vybudoval Aeroklub Jaroměř. Vnitřní okruh měřil 443 metrů a vnější 660 metrů. První závod v roce 1951, obsazený 19 jezdci, sledovalo 9 tisíc diváků. Příští rok pršelo a na souboj 18 závodníků se přišli podívat 2 diváci. Po roce 1956 řev motorů utichl, avšak poté následovalo několik pokusů využít terénu u Podklasného mlýna k závodům v motokrosu.

18 – Ravelin XVI

Procházíme kolem ravelinu XVI, který byl zcela otevřený a sestavený pouze ze dvou lící a také poněkud nízký. Byla to nejjednodušší forma ravelinu. V jeho volném prostoru se nacházelaprachárna. V roce 2015 získal ravelin do pronájmu spolekPolní dělostřelci Josefov. Členové spolku se kromě rekonstrukce ravelinu též účastní se svými dvěma čtyřliberními kanóny bitevních ukázek nejen v Josefově a v různých místech České republiky, ale i v zahraničí. Nedávno se ještě pustili do obnovy detašovaného bastionu VIII. Postup rekonstrukčních prací lze sledovat na: https://www.facebook.com/standa.chroust

Po levé ruce na okraji čtvrti rodinných domů vidíme areál Základní školy Josefov postavené v letech 1974 – 1978. Ani potřeba nové školy nedonutila za první republiky vedení města k rozhodnutí o její výstavbě. Scházely finanční prostředky, ale městští radní se hlavně nedokázali dohodnout ohledně konkrétního místa, neboť byli pod určitým tlakem zdejších obchodníků a živnostníků. V projektu královéhradeckého architekta Oldřicha Lisky z roku 1925 je škola zakreslena hned před bývalou Královéhradeckou bránou směrem do města. Navrhoval též podél Rasošské promenády vybudovat novou komunikaci a postavit domy, které by těsně sousedily s hlavním pevnostním valem. Z jeho plánů na využití této partie města byl naštěstí realizován pouze návrh na zastavění území za městskými kasárnami, naproti parku.

19 – Hradecká brána

Naše putování okolo horní pevnosti Josefov je téměř u konce. Blížíme se podél silnice zpět na výchozí místo k parkovišti u Občerstvení Na Špalkách. Nyní již víme, že kurtinou se nazývá rovný úsek spojující dva bastiony. K valu kurtiny přiléhala zadní strana jednoduchých kasáren a jejich spojením vznikla obranná bariéra o šířce až 39 metrů. Jednoduché kasárny společně s dvojitými kasárnami tvořily jakousi hradbu obepínající pevnostní město zevnitř. Kurtinou a jednoduchými kasárnami mezi bastiony I a XII procházela Královéhradecká brána. Bohužel ani ona se jako svědek pevnostní éry Josefova nedochovala, neboť byla zbourána 1903.

Chcete-li se dozvědět, jak pevnost vypadala okolo roku 1850, navštivte bývalou strážnici Královéhradecké brány, kde je na ploše 34 m² (5,5 x 6,2 m) vystaven unikátní model pevnosti, a to včetně její městské zástavby. Vytvořil ho josefovský rodák a patriot Vladimír Jirouš (1953 – 2018). Věnoval se modelářství již od dětství. Vyráběl lodě, mašinky a letadla. Později vymodeloval jihovýchodní část pevnosti z papírového kartonu. Materiál však podléhal vlhkosti, a proto V. Jirouš při práci na velkém modelu Josefova použil polystyrén vyztužený sádrou a barvami. Za 4 roky a 4 měsíce pilné činnosti „postavil novou pevnost“ včetně městské zástavby. Tvůrce modelu vycházel z plánů uložených ve Vojenském ústředním archivu Praha, jejichž kopie pořídil jeho spolupracovník Miroslav Vašata z Josefova. Dokonale přesný model pevnosti byl zpřístupněn veřejnosti v roce 2015. Názorně předvádí důmyslnou kombinaci pevnostních obranných staveb ( www.facebook.com/3DJosefov ). Mnohé z těchto vojenských objektů jste na své procházce nemohli spatřit, neboť jsou buďto pohlceny vegetací a poničeny, anebo se do dnešní dnů vůbec nedochovaly.

Navštívit můžete také dělostřelecké kasematy bastionu XII, kde se nacházely sklady a v přilehlých prostorách dílny včetně kovárny. Je moc dobře, že se pevnostní kovárna po dlouhé době vrátila na stejné místo, a to s kompletně vybavenou kovářskou dílnou s transmisním pohonem, s truhlářskou a klempířskou dílnou a také s mnoha dnes již historickými, ale přesto funkčními nástroji. Většina z nich pochází z období 1. světové války. https://www.facebook.com/PevnostniKovarnaJosefov

Pokud jste nechali stát své auto na parkovišti mezi hradbami, mohly Vás upoutat kasematní střílny předbastionu VIII. Doufejme, že jeho započatá obnova v režii spolku Polní dělostřelci Josefov dospěje do zdárného konce.

© Krytá cesta 2022